Nejen duchovní aspekt imunity proti COVIDu – společnost se rozděluje

Imunita opravdu pro každého?

Každý z nás v něco věří – někdo v sílu peněz, jiný hledá spojení s Vyšším JÁ. Nezávisle na nás je vše pečlivě energeticky zapisováno (nejen) v našem těle a projevuje se následně v životech našich i našich potomků. Samozvaní reklamní léčitelé nabízejí snadné a rychlé recepty, diety a vakcíny. Je to jako když si vezmete prášek na bolesti hlavy – uleví na chvíli, ale nevyléčí.

Je třeba jít ke kořenům věcí. Současná pandemie COVID-19 zřetelně ukazuje na celkově se zhoršující zdravotní stav převážné části populace. Ač se to nezdá, úplně na samém počátku je emoční poškození vznikající prakticky již (před) naším početím u rodičů a pokračující přes dětství, dospívání až do seniorského věku. Veškeré snahy klasické symptomatické medicíny „rozškatulkovat“ lidský organismus a do každé přihrádky nasypat trochu toho, co se právě nosí, silně připomínají touhu „poručit větru dešti“ nedávno minulé doby. Moderní chemickou medicínou „betonujeme“ tělo i mysl, stavíme v něm chemické „přehrady“, pokládáme energetické „drenáže“, systematicky likvidujeme blahodárné „porosty“ mikrobiomu.

Již staří Číňané vnímali lidské tělo a ducha jako spojený mikrokosmos a platili své lékaře pouze, pokud byl císař zdráv. V dnešní době by mnozí praktičtí lékaři měli zřejmě problém. Za mohutné podpory farmaceutické lobby si vychovávají své „lékově závislé“. Zkoumají a vyvíjejí se stále složitější (a dražší) metody jak poručit všeobjímající harmonii Vesmíru v nás. Přitom většina z nás nevidí, že se snaží naroubovat umělý výhonek na ztrouchnivělý kmen.

Stejně tak to je i s vakcínami na COVID-19. Veškerá deklarovaná účinnost je sledována na relativně zdravých jedincích. A na jak dlouho jsou chráněni? Co ti, kteří mají svoji imunitu již dávno v troskách?

Odpovědi jsou zřejmé – protilátky proti infekcím trvají pouze tak dlouho, dokud je spojená síla vysoké úrovně aminokyseliny homocysteinu a celkového překyselení organismu opět “nespolyká”.

Sami jim však takový přístup usnadňujeme. Nepátráme a neptáme se dostatečně důsledně, co je skutečnou příčinou našich potíží, v lepším případě se necháme odbýt sdělením …

„… že je to normální, že JIŽ máme na takové problémy SVŮJ věk“ (ač je nám teprve 30 …, 40 …, 50 … či dokonce 70 let a více) a „… že to mají už i podstatně mladší“. To je tedy od nich úleva.

Tak to nemusí být, pokud ovšem nepreferujeme systém “vezmi prášek, nic nemusíš měnit”… (pokr. str. 2)