Nejen duchovní aspekt imunity proti COVIDu – společnost se rozděluje

Imunita opravdu pro každého?

Každý z nás v něco věří – někdo v sílu peněz, jiný hledá spojení s Vyšším JÁ. Nezávisle na nás je vše pečlivě energeticky zapisováno (nejen) v našem těle a projevuje se následně v životech našich i našich potomků. Samozvaní reklamní léčitelé nabízejí snadné a rychlé recepty, diety a vakcíny. Je to jako když si vezmete prášek na bolesti hlavy – uleví na chvíli, ale nevyléčí.

Je třeba jít ke kořenům věcí. Současná pandemie COVID-19 zřetelně ukazuje na celkově se zhoršující zdravotní stav převážné části populace. Ač se to nezdá, úplně na samém počátku je emoční poškození vznikající prakticky již (před) naším početím u rodičů a pokračující přes dětství, dospívání až do seniorského věku. Veškeré snahy klasické symptomatické medicíny „rozškatulkovat“ lidský organismus a do každé přihrádky nasypat trochu toho, co se právě nosí, silně připomínají touhu „poručit větru dešti“ nedávno minulé doby. Moderní chemickou medicínou „betonujeme“ tělo i mysl, stavíme v něm chemické „přehrady“, pokládáme energetické „drenáže“, systematicky likvidujeme blahodárné „porosty“ mikrobiomu.

Již staří Číňané vnímali lidské tělo a ducha jako spojený mikrokosmos a platili své lékaře pouze, pokud byl císař zdráv. V dnešní době by mnozí praktičtí lékaři měli zřejmě problém. Za mohutné podpory farmaceutické lobby si vychovávají své „lékově závislé“. Zkoumají a vyvíjejí se stále složitější (a dražší) metody jak poručit všeobjímající harmonii Vesmíru v nás. Přitom většina z nás nevidí, že se snaží naroubovat umělý výhonek na ztrouchnivělý kmen.

Stejně tak to je i s vakcínami na COVID-19. Veškerá deklarovaná účinnost je sledována na relativně zdravých jedincích. A na jak dlouho jsou chráněni? Co ti, kteří mají svoji imunitu již dávno v troskách?

Odpovědi jsou zřejmé – protilátky proti infekcím trvají pouze tak dlouho, dokud je spojená síla vysoké úrovně aminokyseliny homocysteinu a celkového překyselení organismu opět “nespolyká”.

Sami jim však takový přístup usnadňujeme. Nepátráme a neptáme se dostatečně důsledně, co je skutečnou příčinou našich potíží, v lepším případě se necháme odbýt sdělením …

„… že je to normální, že JIŽ máme na takové problémy SVŮJ věk“ (ač je nám teprve 30 …, 40 …, 50 … či dokonce 70 let a více) a „… že to mají už i podstatně mladší“. To je tedy od nich úleva.

Tak to nemusí být, pokud ovšem nepreferujeme systém “vezmi prášek, nic nemusíš měnit”… (pokr. str. 2)

Obezita – NENÍ NEMOC, pouze lidská “hloupost” vlastní nebo našich rodičů

Pouze 3 – 5 % obezity v lidské populaci je dáno vysloveně dlouhodobou genetickou poruchou. Rostoucí trend (pre)obézních již od dětského věku je však o něčem jiném – roztáčí spirálu příčin a následků, které ve spojení s COVIDem již nejsou jen otázkou estetiky a marně vynakládaných nákladů.

O zdravém životním stylu si většina z nás může nechat vlastní vinou pouze zdát. Na pováženou je ale skutečnost, že ve stejném duchu necháváme vyrůstat i naše děti.

Pro riziko pozdější obezity jsou u dětí rozhodující tři období, a to mezi 2. a 3. rokem, dále mezi 5. a 7. rokem a 11. až 14. rokem.

V prvním období získává dítě základní chuťové návyky, které jsou určující pro jeho akceptování / odmítání vyvážené stravy. Ve druhém období, kdy je mozek “plastický” získává dítě základní pohybově-sportovní dovednosti úměrné věku a lásku k rozvíjení těchto aktivit i v pozdějších letech. Třetí období je spojeno s vyšší mírou nalézání vlastního sebevědomí a vzhledu dítěte spojených se zařazením do kolektivu dospívajících včetně nároků na vyrovnání se vrstevníkům (v oblečení, chytrých telefonech, oblíbenosti “lajků” na sociálních sítích ap.)

Jestliže byla první dvě období zanedbána, ve třetím je riziko obezity a izolace (pozitivní i negativní) v kolektivu značné. V (pozdější) dospělosti přechází odmítání pohybu v sérii nejrůznějších výmluv.


S nadváhou bude konec, stačí se rozhodnout …